Komunistický puč v roce 1948 nepřišel jako blesk z čistého nebe
Když 10 let před tím na podzim roku 1938 rozbil Hitler se souhlasem Británie, Francie a jejich hloupé víry v udržení míru obětováním československého pohraničí poslední ostrov demokracie ve střední Evropě, zvedla se v okleštěném Československu vlna kritiky předchozích poměrů a jejich představitelů, společnost masírována hlasem tzv. aktivistického tisku se silně radikalizovala. Nenávist směřovala vůči etnickým skupinám i vůči jednotlivcům.
Neudržitelnost demokracie ve zmrzačeném zbytku republiky okamžitě pochopil prezident Beneš a pár dní po odstoupení pohraničí abdikoval a odešel do emigrace. Nejspíš si tím zachránil život, neboť verbální útoky na jeho osobu přišly skoro současně. Důkazem pro toto tvrzení budiž Karel Čapek, ikona masarykovského státu, kterého nenávist a útoky přivedly k předčasné smrti… Tzv. druhá republika měla dle očekávání na základě politických, geografických a obranných možností jepičí život a v březnu 1939 Hitler Česko-Slovensko a zbytky jeho demokracie definitivně zničil.
Beneš rozčarovaný postojem spojenců v období mnichovské krize 1938 se upnul ke dvěma ideám, jejichž naplnění považoval za fundament nového československého státu. Došlo bohužel k realizaci obou dvou. Vysídlení německého obyvatelstva z pohraničí (požadoval i maďarského, ale k tomu nedošlo) a uzavření nové spojenecké smlouvy se Sovětským Svazem. Benešova představa, že nové Československo se stane jakýmsi mostem mezi východem a západem Evropy, byla stejně naivní jako pozdější podobná Dubčekova o socialismu s lidskou tváří. Beneš totiž trestuhodně opomenul, že Stalin o nějaké mosty vůbec nestojí a zajímá ho pouze, kam až po válce může poslat své tanky. To, že demokracie v Československu to nebude mít jednoduché, ukázal tzv. Košický vládní program, dokument schválený na sklonku války na části osvobozeného území v Košicích na Slovensku. Připravili jej komunisté a obsahoval mimo jiné tvrzení o kolektivní vině pravicových stran, německých a maďarských obyvatel na rozbití Československa.
Za zmínku stojí, že sociální demokracie předložila vlastní návrh, ale ten byl zamítnut jejím předsedou, budoucím členem Komunistické strany a pravděpodobným agentem NKVD Zdeňkem Fierlingerem. Na osvobozené Podkarpatské Rusi, právně československém území, znemožnila Rudá armáda československým úředníkům činnost a nakonec došlo k „dobrovolnému“ postoupení této části republiky Sovětskému Svazu. O „nadšení“ obyvatelstva pro věc svědčí následných cca 120 tisíc uprchlíků.
Kam Stalin nemohl poslat tanky, poslal poradce. První poválečné volby v roce 1946 lze stěží označit za demokratické, pravicové strany byly zakázány a voleb se (na českém území) zúčastnily čtyři strany sdružené v Národní frontě, ty nekomunistické prolezlé komunistickými exponenty, jako byl výše zmíněný „sociální demokrat“ Fierlinger. Výsledek byl dopředu jasný, komunisté po vyhraných volbách získali většinu ve vládě a demokracii v Československu za přihlížení nemocného prezidenta Beneše začala opět zvonit hrana…
Když 10 let před tím na podzim roku 1938 rozbil Hitler se souhlasem Británie, Francie a jejich hloupé víry v udržení míru obětováním československého pohraničí poslední…